Když inženýři a stavbyvedoucí diskutují o objemu míchačky betonu , konverzace často začíná na špatném místě. Mnoho kupujících se nejprve podívá na zveřejněný objem bubnu a poté rovnou přejde k typu motoru nebo prodejní ceně. Na stavbě tato posloupnost způsobuje potíže. Kapacita není číslo vytištěné na bubnu; je to množství betonu, které může míchačka otočit, vypustit a opakovat stabilní rychlostí bez segregace, nadměrného rozlití, přetížení motoru nebo prostojů posádky.
Spolehlivějším výchozím bodem je samotná práce: kolik betonu je třeba umístit za hodinu, jak tuhá musí být směs, jak daleko se musí míchačka pohybovat, zda je k dispozici síťové napájení a zda stroj dokáže zůstat stabilní na terénních podmínkách, které se na staveništi skutečně vyskytují. V současných průvodcích hodnocením se opakovaně uvádí, že uváděný objem sudu a využitelná kapacita směsi nejsou totéž; publikované pokyny běžně uvádějí efektivní kapacitu směsi někde hluboko pod nominálním objemem sudu, často kolem poloviny až zhruba čtyř pětin v závislosti na typu míchačky a vlastnostech směsi.

Výrobci zveřejňují objem sudu, protože je snadné ho stanovit. Stavebním pracovníkům záleží na použitelném výkonu, protože ten ovlivňuje kontinuitu lití.
Míchací buben potřebuje volný vnitřní prostor, aby se materiál mohl převalovat, skládat a znovu vcházet do míchací zóny. Pokud je buben příliš naplněný, rychle se stanou tři věci:
kamenivo již správně necirkuluje;
materiál stoupá po skořepině a padá v hrudkách, místo aby se rovnoměrně promíchal;
Vypouštění se stává pomalým a nepořádným, zejména u směsí s nižším sednutím.
Proto mnoho technických průvodců odděluje celkový objem sudu od kapacity šarže nebo výtěžnosti . Několik současných zdrojů popisuje praktickou kapacitu šarže jako podstatně nižší než velikost hlavního sudu, přičemž příklady zahrnují sud o objemu 350 litrů, který dodává přibližně 250 litrů směsi, nebo přenosný míchač, který produkuje zhruba polovinu až 70–80 % uvedeného objemu v závislosti na stroji a tuhosti směsi.
Z pohledu terénního inženýrství je bezpečnější pravidlo toto:
Pokud tým potřebuje 1,2 m³ za hodinu a míchačka dokáže za skutečných podmínek směsi a na staveništi vypustit pouze 0,18–0,22 m³ na dávku, pak se rozhodnutí již netýká pouze velikosti sudu. Stává se problémem doby cyklu.

Častou chybou je přizpůsobit velikost míchačky celkovému objemu projektu . Lepší metodou je přizpůsobit ji požadované hodinové sazbě za umístění .
Praktická sekvence výběru je:
Například posádka může potřebovat umístit:
malá část desky před zahájením dokončovacích prací,
betonové základy před zahlcením výztuží zpomalují přístup,
obrubník nebo dlažba předtím, než předchozí úsek začne tuhnout.
Toto není katalogové číslo. Záleží na:
způsob nakládání,
počet dělníků,
disciplína měření vody,
vzdálenost od míchačky k místu nalévání,
vypouštěcí zařízení,
přerušení úklidu.
To dává cílový vypouštěný objem na dávku.
Reálná pracoviště se nechovají jako laboratorní plány. Pokud výpočet říká, že posádka potřebuje 0,20 m³ na jednu dávku, pak je stroj, který zvládne pouze 0,20 m³ v čistých, rovných a dobře poháněných podmínkách, již poddimenzovaný.
Současné nejvýše postavené stránky o dimenzování často doporučují začít spíše s celkovým požadovaným objemem a četností dávkování než pouze s velikostí na etiketě. Tento obecný směr je správný, ale mnoho lidí se zastaví před diskusí o tom, co snižuje skutečnou rychlost dávkování na staveništi: tuhé směsi, nerovný terén, špatná sekvence nakládání a dlouhá přepravní vzdálenost od míchačky k bednění.
Přenosné bubnové míchačky zaujímají nepraktické, ale užitečné místo. Jsou vhodné pro opakované malé lití, opravy, podpůrný beton pro zdivo, základy, záplatové desky, obrubování a lehké komerční práce, kde je přístup k hotové směsi nepraktický nebo je požadovaný objem příliš malý na to, aby se ospravedlnil použití nákladního auta.
Jejich omezením není pouze celkový výnos. Je to výnos při opakování .
U přenosného mixéru je realistická dávka formována čtyřmi vzájemně působícími faktory:
Vlhká, dobře zpracovatelná směs se může při vyšším procentuálním zaplnění snadno otáčet a vysypávat. Tužší strukturální směs s větším kamenivem sníží objem, který lze rovnoměrně promíchat. Některé odborné pokyny uvádějí, že tuhé směsi mohou výrazně snížit použitelný objem ve srovnání s tekutějšími směsmi.
Špatně vrstvené kamenivo má tendenci se v malých bubnech snadněji tvořit můstky a segregovat. Velké kamenivo také snižuje volný pohyb v kompaktním míchači, zejména pokud jsou lopatky mělké nebo opotřebované.
Ruční plnění pytlů vede k nepravidelnému načasování a často i k nepravidelnému přidávání vody. To činí nominální velikost dávky méně relevantní než opakovatelnost.
Stroj, který občas zvládne jednu přijatelnou dávku, může mít potíže, když musí běžet dvě nebo tři hodiny v kuse. Zahřívání motoru, prokluzování řemene, teplota ložisek a únava obsluhy začnou ovlivňovat výkon.
Z tohoto důvodu by se kupující, který porovnává míchačky třídy 120 l, 160 l a 190 l, neměl ptát pouze: „Kolik se vejde do sudu?“ Lepší otázka zní: „Kolik betonu dokáže tato jednotka vypustit každých 10 až 15 minut po celou směnu, aniž by došlo ke změně konzistence?“
Ne. Větší směšovač zvyšuje teoretický výkon, ale také mění provozní rozsah.
Buben, který je pro posádku příliš velký, může způsobit:
delší doba nakládání na dávku,
horší regulace vody,
pomalá ruční manipulace s vypouštěním,
delší mrtvý čas mezi dávkami,
vyšší tlaková síla a horší manévrovatelnost,
větší nestabilita při pohybu po nerovném terénu.
Malý dodavatel, který pokládá krátké úseky dlažby nebo přerušované základy, může ztratit čas s míchačkou, která překračuje pracovní režim. Naproti tomu míchačka, která je o něco menší, ale snadno se přemisťuje, vyrovnává a znovu naplňuje, může dosáhnout vyššího čistého hodinového výkonu.
Proto někteří dlouholetí průvodci zhruba spojují menší stroje třídy 60 L s občasnou malou prací a stroje třídy 120–190 L s častějším používáním na středních staveništích, zejména tam, kde je k dispozici běžná elektřina. Myšlenka širokého dimenzování je užitečná, ale sama o sobě je pro technická rozhodnutí příliš hrubá. Stejně tak záleží na rytmu posádky a přepravní trase.